Očkování, Norimberský kodex a právo jednotlivce odmítnout poskytnutí zdravotní péče (Ad: rozhodnutí ÚS SR z 10.XII.2014 a ÚS ČR z 23.II.2015 a 2.III.2015)
Slovenská verzia Eva Juhárová
Pozoruji v poslední době dění kolem očkování na Slovensku i v Česku, vlastně nejen v poslední době. Pozoruji ho podrobně už pár let — od té doby, co jsem spolu s Mariánem Fillem vypracovávala slovenskou Petíciu za slobodnú voľbu v očkovaní, od doby, co světlo světa spatřila stránka www.slobodaVockovani.sk.
Jen v poslední době jsme v otázce očkování už někde jinde, než jsme byli v letech 2010–2011. Očkováním se zabývá Ústavní soud Slovenské republiky, jakož i Ústavní soud České republiky. A oba dospívají k pozoruhodným závěrům.
Ještě dříve, než vznikla slovenská Petícia za slobodnú voľbu v očkovaní a následně stránka www.slobodaVockovani.sk, v době, kdy jsem si uvědomila odvrácenou a zatajovanou stránku očkování, přišla ke mně myšlenka: očkování je potenciálně a reálně škodlivé. A hned na to myšlenka: při očkování jsme vlastně vystaveni dopředu neznámému účinku, nejsme o tom informováni… Je to snad v souladu s právem? Vždyť je to vlastně takový experiment, kdy se předem neví, jak to s dotyčným člověkem dopadne. Ten člověk je zdravý, a tedy celé to má podobu pokusu (experimentu). A pokusy na lidech bez jejich vědomí o tom, že podstupují pokus, to mi něco připomíná — Norimberský proces a z něho vzešlý Norimberský kodex.
Cítila jsem, že se odehrává obrovský podvod a nespravedlnost. Podvedeni jsou nic netušící rodiče a nespravedlivě se poškozují nevinné děti — ve jménu vyššího dobra, abychom (jak jsem tomu i já podvedená věřila) tu neměli epidemie vážných a smrtelných nemocí.
Ve svém velkém citovém zranění jsem se — podle svého zvyku — usilovala co nejdříve zorientovat. Ale jak? Co? Kde? Jak najít nějakou souvislost mezi mým cítěním a realitou? O co se opřít? Kde začít? Nemám vzdělání, odbornost, informace, mám pouze ten „net“, kde je všechno a nic. No „nic“ není nic pro mě, to by mě snadno chtěl kdosi doběhnout. Mám přece cit pro spravedlnost a pravdu a moje motivace je morálně čistá. Ano, jsem zraněná, ale jsem si toho vědoma a nezatemňuje mi to smysly.
To, co dosud nevím, to nevím a nedohoním to za krátkou dobu. Ale jako člověka mě nikdo o nic neukrátil, v člověčenské hodnotě jsem plnoprávná a plnohodnotná. Celkem nedávno přečtena kniha od J. R. R. Tolkiena mi pomohla. I v ní jsou lidé nuceni se zorientovat za nedostatku času a vědomostí:
— Jak může člověk posoudit, co v takových časech dělat?
— Jako posuzoval vždy. Dobro a zlo se od loňska nezměnily. Neznamenají jedno mezi elfy a trpaslíky a druhé mezi lidmi. Je úkolem člověka rozlišit je.
A tak tedy s důvěrou v síly života/osudu/Boha jsem začala hledat v moři informací na internetu a — světe div se — vztah očkování s Norimberským procesem (a tedy i Norimberským kodexem) už někdo přede mnou řešil.
Bez znalosti angličtiny, s překladačem Google, jsem našla článek Barbary Loe Fisher: „Morální právo na výjimku z povinného očkování na základě svědomí, filosofického přesvědčení a osobní víry“ a stránky NVIC.org. Později byl překlad článku zveřejněn na stránce www.slobodaVockovani.sk. Zvláště působivý a problematiku svobodného souhlasu s poskytnutím zdravotní péče ukázkový je tento odstavec:
Ze soudního procesu s lékaři v Norimberku vzešel Norimberský kodex, o kterém se Dr. Jay Katz, profesor práva, lékař a etik na Yale University, vyjádřil:
„Jestliže ne výslovně, tak alespoň v tichosti nařídil, že princip vědeckého pokroku je podřízen vyššímu principu: ochraně nedotknutelnosti osoby. Práva jednotlivců na důsledné sebe-určení a autonomii má přednost. Vědecký pokrok se tím možná zpomalí, možná snad někdy úplně zastaví, ale je to cena, kterou se vyplatí zaplatit.“
V jiném článku Dr. Katz řekl, že soudci Norimberského tribunálu, jsouce zdrceni tím, co poznali,
„měli vizi světa, kde svobodné ženy a muži po důkladném vysvětlení činí svá vlastní dobrá či špatná rozhodnutí, nikoli však rozhodnutí provedená na nich bez jejich vědomí autoritou státu, vědy či medicíny."
Aha ho! To není jen slovenský (případně ještě český) problém — je to problém celosvětový! A má — stát od státu — různé podoby, ale v principu je stejný. Dobře mě tedy vedla intuice, že my zde neřešíme problém, který by snad vyřešili odborníci a lékaři. My řešíme něco jiného. Pochopila jsem podstatu problému a později se mi podařilo zformulovat ji do těchto slov:
„Vím, proč existuje institut informovaného souhlasu s poskytnutím zdravotní péče. Existuje přesně proto, aby byl jednotlivec chráněn před nuceným podstoupením nějakého úkonu, který zasahuje do jeho tělesnosti. Přesně z důvodu, aby nebylo možné použít odborný, vědecký nebo jakýkoli pokrokový (nebo takto se tvářící) důvod pro nucení k podstoupení zdravotnického zákroku proti vůli jednotlivého člověka. Přesně proto, protože to všechno vědecké a odborné je jen dílčí a ve vývoji — nemá to nárok na univerzální pravdu.
Pokud za účelem, aby byly zaručeny práva jednotlivce vůči vědě a jejímu rozvoji, vznikne nějaká zákonná úprava, není možné tuto zákonnou úpravu použít tak, že o míře jejího uplatnění rozhodnou „odborníci“. Vždyť právě před důsledky jejich rozhodnutí, ať už vyplývají z nejnovějších vědeckých poznatků nebo také ne, má tento zákon chránit jednotlivce.“
A toto je proto i moje odpověď všem ústavním i neústavním soudcům, všem poslancům, politikům, „zdravotníkům“ i nám laikům. A tento článek píšu, protože Marián ode mne loudí článek, vyjadřující se k situaci kolem našich ústavních soudů, pamatující si časy, kdy kolem svobody v očkování nebyl ještě takový ohlas a tolik skvělých lidí (i odborně vzdělaných), jako je dnes. Začínal s podporou (i) jedné ženy, co se odvážila spolu s ním spolehnout se na to, že existuje pravda a spravedlnost, a toto byly myšlenky a city, s nimiž práce na Svobodě v očkování začala. Žádná lobby, žádná finanční podpora, žádné zištné cíle, intriky, machinace. Jen vlastní volný čas (v Mariánově případě dokonce i veškerý čas) a ze začátku pouze za vatikánskou měnu. Jen motiv najít pravdu a dojít spravedlnosti.
Dnes jsme svědky — abych citovala z jeho článku — „padání masek“ a věru tyto masky nepadají na naší straně. Žádné jsme nikdy neměli. Tak posuďte sami, vážení čtenáři:
- Kdo hledá co?
- Jsme na tomto světě odkázáni sami na sebe?
- Musíme mít za sebou jen moc, peníze, vliv, postavení, nezbytné (institucionálně potvrzené) vzdělání, nebo jen obyčejné lidské svědomí a chuť najít pravdu?
S tím množstvím svobody, které nám do těchto chvil zůstalo, s takovým prostorem, který můžeme ještě obsáhnout, získáváme podporu právě obyčejných lidí. Protože lidé dokáží, skutečně dokáží rozeznat dobro od zla, protože je to výsada a schopnost lidského ducha, která je živá.
A právě proto má nad názorem odborníků být obyčejný laický — ale zato lidský — princip svobodného rozhodnutí pro nebo proti. A to z důvodu, že intuitivně lidsky chápeme, že kdesi v našem nitru jsou skryté síly k takovému rozhodnutí a tyto jsou nad názory odborníků, které podléhají jen a pouze dočasnému stavu poznání. Nebo jinak řečeno: lidská bytost je ve své integritě postavena výše než jednostranné odborné poznání. K takovým závěrům dospěl již před téměř 70 lety i jeden z nejznámějších soudních procesů v dějinách.
Tolik bych vzkázala ústavním soudcům obou republik, kteří staví na piedestal odborníky:
Odborníci, jichž mohou kontrolovat pouze odborníci ještě odbornější — v jejich hierarchii výše postavení (tzn. ve skutečnosti jich nekontroluje nikdo), se mýlili a budou se mýlit. Jejich omyly nemají přednost před osobními omyly jednotlivých „laických“ lidí. Je nebezpečné a historicky neprozíravé dávat pravdám a omylům odborníků moc zákona.
