Úvod > Ad: „Noční můra z Berlína: německé (ne)očkování na vlastní kůži“

Ad: „Noční můra z Berlína: německé (ne)očkování na vlastní kůži“

10.03.2015 12:35

Terezie Hettová

Tento můj komentář je reakcí na článek paní Veroniky Jonášové „Noční můra z Berlína: německé (ne)očkování na vlastní kůži“, který se 4.III.2015 objevil na webu Lidových novin.

Celý článek Veroniky Jonášové je snůškou zkreslených informací a lží, nic víc. Autorka nejenom že o očkování vůbec nic neví, ale ještě se nezdráhá využít tragédie německé rodiny, které zemřel chlapeček ve věku 18 měsíců (příčina se stále prošetřuje), použít ke své očkovací propagandě. Takhle se šíří panika… Ten článek by se měl jmenovat spíš „Jak šířit paniku na základě dezinformací“. Ale pojďme si to probrat pěkně popořádku:

1.

Už samotný nadpis článku je zavádějící. „(Ne)očkování na vlastní kůži“? Opravdu? Odkud má autorka informaci, že se v Německu neočkuje? Přestože je tam očkování dobrovolné, proočkovanost dětí je okolo 95%, tedy zcela srovnatelná s mírou proočkovanosti u nás.^[1]

2.

Autorka se pouští do odvážného tvrzení, že „neočkované děti v berlínských školkách způsobily obrovskou epidemii spalniček, protože někteří rodiče odmítají vakcíny“. Nejprve si definujme pojem epidemie. Wikipedie říká:^[2]

„Za epidemii se v ČR považuje situace, kdy je nakaženo více než 2 000 pacientů na 100 000 obyvatel.“

Tedy výskyt vyšší než 2% na udávaný počet obyvatel. Podle aktuálních informací je v Berlíně od konce roku 2014 dosud evidováno 574 onemocnění spalničkami.^[3] Berlín má 3.419.623 obyvatel (údaj z roku 2013).^[4] Ať počítám, jak počítám, tato čísla kritérium pro epidemii nesplňují ani vzdáleně… Výskyt vychází 0,016%.

Pokud se navíc podíváme na výskyt spalniček v Německu za posledních 14 let, celkový počet výskytů v tomto roce, který aktuálně činí 616, patří k těm nižším.^[5]

„Epidemii“ jsme si tedy už vysvětlili, nyní se pojďme podívat na tvrzení o šíření spalniček neočkovanými dětmi. Nejprve by mě zajímalo, z jakého zdroje autorka tuto informaci čerpala? A také zdali by uměla odpovědět na otázku, jak je možné, aby spalničky šířily výhradně neočkované děti, když celkově tvoří asi 5% německé populace? Navíc neexistují důkazy o tom, že by očkování proti infekčním nemocem opravdu zabraňovalo jejich šíření,^[6] jak si ukážeme za chvíli v bodě 3. Nicméně, pokud autorka na svém tvrzení trvá, měla by ho doložit řádnými zdroji namísto prohlašování neověřených informací.

3.

Autorka zmiňuje ústeckou epidemii spalniček s tím, že s tou berlínskou se nedá srovnat, protože tam je očkování proti spalničkám některými rodiči odmítáno a o to větší výskyt spalniček v Berlíně je. Jinými slovy tvrdí, že v Ústeckém kraji byl relativně malý počet výskytu spalniček z toho důvodu, že jsou děti v ČR povinně očkovány. Předpokládejme, že mluví o loňském roce, kdy bylo v Ústeckém kraji v období únor–březen 2014 evidováno celkem 186 laboratorně potvrzených případů onemocnění na spalničky a v 69 případech bylo onemocnění spalničkami vyloučeno.^[7]

Hodně zajímavá je informace o tom, že zdrojem byl 47-letý muž, který onemocněl po návratu z Indie.^[7] Maximum nemocných spalničkami bylo ve věku 35–44 let, celkem 102 případů, tj. 43,2%.^[7] Pokud se podíváme na stav očkování proti spalničkám u těchto potvrzených případů, zjistíme následující: 25 lidí mělo 1 dávku vakcíny, 42 lidí 2 dávky, 40 lidí očkováno nebylo a u zbylých 79 lidí tuto informaci nelze zjistit.^[7]

Závěr: šíření onemocnění je záležitost mnohem komplikovanější, než jak ji podává autorka. Nelze jednoznačně říct, že spalničky jsou přenášeny výhradně neočkovanými lidmi.

4.

Nějak si lámu hlavu nad tím, jaký smysl dává tvrzení, že většina nakažených byli nikdy neočkovaní jedinci (pokud můžeme Berliner Zeitung považovat za spolehlivý zdroj informace). Jak je toto možné při 95% proočkovanosti? Leda že by autorka mluvila o dospělých, kteří se nenechávají pravidelně přeočkovat, nebo už spalničky prodělali (v tomto případě by již měli do konce života protilátky).^[3] Musíme si totiž uvědomit, že míra proočkovanosti se v současné situaci sleduje pouze u dětí; u dospělých osob jsou tyto informace těžko dohledatelné a můžeme se tedy domnívat, že proočkovanost u dospělých je nízká. Autorka zřejmě žije v domnění, že očkovat je potřeba pouze v dětství a že účinek vakcíny je doživotní. To je ale velký omyl, účinek vakcín je časově omezen. Např. u tetanu mohou protilátky v krvi chybět už po 15 letech.^[8]

Pokud má autorka tak obrovský strach vycházet s tříměsíčním miminkem z domu, pevně doufám, že se celá jejich rodina nechala přeočkovat, jinak (v souladu s autorčinými tvrzeními) svým nezodpovědným přístupem ohrožuje své vlastní dítě.

5.

Paní Jonášová se nezdráhá ve svém článku zmínit informaci o úmrtí malého chlapečka na spalničky v nemocnici Charité. Dopouští se tím však zkreslování informací: příčina úmrtí chlapečka je stále v šetření; podle aktuálních informací od mluvčí Charité spalničky pro dítě představovaly život ohrožující stav, avšak nebyly příčinou smrti dítěte.^[8] Navíc zatím není známé, zda dítě bylo proti spalničkám očkováno, či nikoliv. V médiích sice proběhlo už několik různých verzí informací, ale zatím nic potvrzeno nebylo.^[9]

6.

Ano, kojenec může na spalničky i zemřít. Ale je to velice nepravděpodobné, protože obyčejně se na spalničky neumírá.^[10] Ohroženy jsou zejména děti v rozvojových zemích, ale v našich civilizačních podmínkách je riziko úmrtí minimální, což potvrzuje i samo Očkovací centrum:^[11]

„Před zahájením plošného očkování bylo v Československu hlášeno kolem 50.000 onemocnění s 0,1–0,2% úmrtností. V roce 1982 byl očkováním přerušen přirozený proces šíření spalničkového viru v populaci a úmrtnost byla prakticky eliminována.“

Jak je vidno, úmrtnost na spalničky byla v ČR velice nízká už před zavedením celoplošného očkování. Tím nijak nezpochybňuji přínos očkování, pouze poukazuji na fakt, že úmrtnost na spalničky byla a je téměř nulová.

Mimochodem, pro kojence je nebezpečná i třeba chřipka nebo zápal plic, takže vztahovat to pouze na spalničky a myslet si, že jinak mám vyhráno, je hodně mylné.

7.

Naprosto scestný je argument o globalizaci. Příliv cizinců a přistěhovalců v Německu se nezačal dít až teď, ale děje se už několik desítek let. Přesto se tam nekonají žádné náhlé epidemie, natož aby jejich původci byli cizinci či přistěhovalci.^[12] Jakých onemocnění se autorka bojí, proboha? Může to konkretizovat a doložit nějakými relevantními daty?

8.

Další výňatek z článku

„A paradoxně zrovna v tomto období se v Česku podepisují petice za svobodu neočkování…“

Paní Jonášová opět nemá pravdu, protože petice není za svobodu neočkování, ale proti represivnímu přístupu státu v otázce očkování,^[13] což je dost podstatný rozdíl. Kdyby si autorka petici přečetla, tak by se dozvěděla, že vyzývá např. k převzetí odpovědnosti státu za nežádoucí účinky vakcín, zavedení výjimek z povinného očkování či zrušení povinnosti lékaře udávat své pacienty hygienické stanici.^[13] Primárně jde tedy o to, aby bylo k očkování přistupováno individuálně na základě zdravotního stavu dítěte, a aby lékaři mohli ke své práci přistupovat na základě svého nejlepšího vědomí a svědomí, nikoliv pod hrozbou vysokých pokut ze strany státu. To, že jedním z návrhů petice je i možnost zdobrovolnění očkování, je až sekundární záležitost. Ale jak už bylo řečeno výše, dobrovolnost očkování neznamená zrušení očkování. Znovu dávám jako příklad Německo a jeho vysokou proočkovanost navzdory dobrovolnému očkování.

Další autorčino tvrzení jenom potvrzuje to, že se o právě se projednávající změny v novele ani trochu nezajímala:

„Chápu třeba ještě to, když si někdo očkování odloží nebo nechce tolik dávek najednou.“

Jestlipak chápe i to, že přesně tohle není v současném systému povinného očkování u nás v podstatě možné? Já sama jsem se s naší pediatričkou zkoušela domluvit na odkladu prvního očkování hexavakcínou do 5. měsíce. A výsledek? Přešla jsem k jiné pediatričce, protože jsem se nehodlala nechat zastrašovat a poslouchat řeči o tom, jak jsem ohrozila na životě své vlastní dítě. Asi takto je možné dnes žádat o odklad očkování. Podotýkám, že vyhláška nijak nestanovuje dolní hranici, kdy se s první dávkou hexavakcíny musí začít, pouze je v ní informace, že se může začít očkovat od 9. týdne.^[14] Čím dříve tohle autorka pochopí, tím lépe.

9.

Další citace z článku:

„Ještě před sto lety u nás většina příbuzných o děti přicházela. Dnes tohle nezažíváme. A může za to kupodivu to „ošklivé“ očkování.“

O jakých příbuzných je tu řeč? To chce autorka říct, že díky tehdejší absenci očkování přišla o většinu příbuzenstva nebo co? A kde přišla na to, že očkování bylo a je jediným faktorem v eradikaci či snížení výskytu onemocnění? Naopak je docela jednoduché prokázat, že u mnoha infekčních onemocnění (včetně spalniček) došlo k výraznému poklesu počtu výskytu a úmrtnosti na ně zejména v první polovině dvacátého století, tzn. ještě před zavedením celoplošného očkování.^[6] Navíc srovnávat situaci před sto lety a nyní úplně nelze, protože hygiena, zdravotnictví a celkově životní podmínky jsou na úplně jiné úrovni.

10.

Další argument autorky:

„Ale právě proto není fér, aby moje dítě přišlo do kontaktu s lidmi, kteří jenom rádi využívají výhod pobytu v proočkované společnosti bez ochoty nést ta rizika.“

A jak bude autorka argumentovat v případě dospělých, kteří se pravidelně nepřeočkovávají proti těm stejným onemocněním jako v případě dětí? Tito lidé nevyužívají „výhod pobytu v proočkované společnosti“? S těmito dospělými (a že jich jistě bude značná část) děti mohou přijít do styku denně a je to v pohodě? To je ale zvláštní logika.

11.

Opět cituji:

„Ty, kteří odmítají vakcíny, bych poslala do zemí, kde je proočkováno třeba 20 procent populace, aby měli možnost to naše „hnusné zdravotnictví“ pořádně docenit. (Mé dvě kamarádky natáčí dokumenty v těchto zemích a tvrdí, že třeba pohled na dítě s obrnou má v tomto směru dost velké účinky).“

Nevím, proč autorka označuje naše zdravotnictví jako „hnusné“ a tvrdí, že ho neumíme docenit. Jestli má takový pocit ze svého okolí, prosím. Ale ať nikomu necpe svoje pocity, jak si myslí, že naše zdravotnictví vidí ostatní. Absolutně nechápu souvislost s problematikou očkování. Nikdo netvrdí, že ti, co jsou pro dobrovolné očkování nebo individuální očkovací plán, mají zároveň toto mínění o našem zdravotnictví. Jako argument se to použít prostě nedá.

Zajímalo by mě, jestli by autorka poslala „do zemí, kde je proočkováno třeba 20 procent populace,“ také rodiče dětí, kteří např. nedoočkovali své dítě, protože mělo reakci po očkování nebo dokonce následky… Jak by jim takové doporučení pomohlo? „Prozřeli“ by a dali jej naočkovat navzdory všem rizikům s očkováním spojených? A propos, o jakýchpak zemích je konkrétně řeč? Dá se doložit výskyt onemocnění a celková proočkovanost?

12.

A ještě jedna citace:

„Jedu tedy zpět do Česka, schovat se do země, kde je očkování povinné.“

Ať si paní Jonášová jezdí, kam chce, jenom by nebylo od věci, kdyby si uvědomila, že povinné očkování u nás se týká dětí (dospělí mají očkovací povinnost pouze u tetanu).^[16] Jak už bylo řečeno výše, míra proočkovanosti se v současné situaci sleduje pouze u dětí; u dospělých osob jsou tyto informace těžko dohledatelné a můžeme se tedy domnívat, že proočkovanost u dospělých je nízká. Alespoň já ve svém okolí neznám nikoho, kdo by se nechával pravidelně přeočkovávat třeba právě proti spalničkám. Autorka tedy žije v mylném domnění, že je tady chráněna, kdežto v Německu jí hrozí smrtelné nebezpečí, a přitom můžeme říci, že největší nebezpečí pro své děti představuje právě ona a další dospělí, kteří se nenechávají pravidelně přeočkovat. Pokud se autorka v poslední době přeočkovat nechala, či spalničky prodělala, tak se jí touto cestou omlouvám. Nicméně pořád tu máme ostatní dospělé.

Závěr

Paní Jonášová kritizuje tzv. odmítače očkování, a dokládá jejich „neuvážlivé jednání“ na příkladu výskytu spalniček v Berlíně. To vše je zcela založeno na jejích názorech a pocitech; nic není podloženo ověřitelnými zdroji (pokud nepočítáme zmínku o Berliner Zeitung), a z mého pohledu tedy nemůžeme mluvit o seriózní novinařině. Problematice očkování evidentně vůbec nerozumí, ale nezdráhá se šířit nepřesné informace a vynášet soudy. Celkově chybí komplexnější pohled na očkování a poukázání na skutečné nedostatky, kterými současný český systém povinného očkování trpí. Články podobného typu zbytečně šíří hysterii a paniku, mají nulovou výpovědní hodnotu a nemají v seriózním periodiku co dělat.