Když už nechcete být oběť (Meduňka 10/2016)

MUDr. Ludmila Eleková

<<< Předchozí část  seriálu       Obsah seriálu       Následující část seriálu >>>

    Během své praxe jsem vyslechla tisíce příběhů. Velmi často jde o příběhy „obětí“, lidí, kterým se děly negativní věci, lidí, kteří museli leccos snášet a nemohli žít podle svých představ. Byly to příběhy velmi rozdílné, tragické i méně závažné, ale společné měly to, že dotyční si mysleli, že věci se jim dějí a že mají prostě smůlu.

    Velmi často zůstávali v situacích, které byly velmi nezdravé, vyloženě patologické, přesto se je buď vůbec nepokusili řešit, nebo v těch pokusech selhávali, někdy přímo sabotovali pomoc, které se jim dostalo. Pro někoho, kdo v takové situaci nikdy nebyl, to mohlo působit nepochopitelně. Proč neodejdou? Proč se nebrání? Proč něco neudělají? Proč nevyhledají pomoc? Copak jim to nevadí? Copak to necítí?

    Některé oběti si ani nebyly vědomy, jak nezdravá jejich situace je. Byli na ni zvyklí, „tak to prostě chodí“, nedocházelo jim, že je něco zásadně špatně. Přesněji řečeno, věděli, že není v pořádku, když např. jejich manžel pije, jejich děti berou drogy nebo jen zůstávají v podřadném zaměstnání. Ale nedocházelo jim, jak závažný signál to je. Vyrostli totiž se systémem přesvědčení, která je nutí se chovat jako oběti. V dětství viděli podobné vzorce ve své rodině a považují je za normální. Nebo jim říkali, že se mají chovat jako oběti: dát přednost jiným, nebýt sobecký, nebo že za nic nestojí atd. Proto zůstávají v patologických situacích, nevědí, že mají na výběr. Nebo mají pocit, že kdyby dali přednost svému štěstí a zdraví, že by tím ublížili svým blízkým. Rozhodnutí „kvůli dětem“ — např. neodejít od násilníka, alkoholika, psychopata, nenásledovat touhu po naplňující práci, nestarat se o sebe atd. — je málokdy skutečně kvůli dětem. Je to jen strach. Skutečná láska vůči dětem nedopustí, aby žena i děti zůstaly v situaci, která není bezpečná, ani zdravá emocionálně a fyzicky.

    Některé oběti jsou si vědomy, že jejich situace je nezdravá. Ale jako by byli zakletí. Buď nebyli schopni sami aktivně začít s nutnými změnami, měli tisíce výmluv, proč to nejde, nebo se nechali snadno odradit, nebo různými kreativními způsoby změnu sabotovali. Častokrát jakoby se proti nim spikly vnější okolnosti. Například onemocněl někdo z rodiny a vyžadoval intenzivnější péči a čas, který pak nemohli věnovat sobě, přišli o práci a o peníze apod.

Jak na to

    Situace oběti znamená, že dotyčný byl vychován a vyrostl se systémem přesvědčení a myšlení, který ho do této situace dostal. Může se z ní osvobodit a být tvůrcem svého života, ale aby k tomu došlo, musí být splněny určité podmínky. Především si musí uvědomit, že jeho situace není zdravá. Musí chtít změnu, musí chtít se cítit a žít lépe. Musí uvěřit, že to je možné. Musí si uvědomit, že jen jeho myšlení ho dělá obětí. A musí se dostat ke způsobům terapie, které umí přeprogramovat systémy přesvědčení a změnit tak myšlení a jednání, následně život. Čínské přísloví říká: zasej skutek, sklidíš návyk. Zasej návyk, sklidíš povahu. Zasej povahu, sklidíš osud.

    Prvním krokem k uvědomění si je cítit. Skutečně cítit, jak na nás situace působí. Přestat před nepříjemnými pocity utíkat: k zaměstnání, televizi, drogám nebo lékům. Takový člověk buď otupí, což se pozná neschopností přesně pojmenovat emoce, nebo místo emocí nabídne popis aktivit nebo vysvětluje pravděpodobné pohnutky druhé osoby. Například žena vypráví, že jí je manžel nevěrný a na otázku, jak se cítila, když se o nevěře dozvěděla, odpoví „strašně“ nebo vypráví, že se začala víc věnovat dětem nebo manžela omlouvá a vysvětluje, že k tomu měl dobré důvody.

    Jinou strategií udržující situaci oběti je „racionální“ zdůvodnění, proč v situaci zůstává. Odvolává se na objektivní podmínky (nemám peníze, nemám kam jít), halí se do hávu nepostradatelnosti (co by si beze mě počal, musím myslet na děti atd.), nebo si vyrobí nemoc, která mu odchod znemožní. Každý přece pochopí, že když je nemocný, tak nemůže.

    Jakkoli odpojení emocí mělo ochrannou funkci (jako vyhození pojistek), časem se stane překážkou. Umožní zůstávat ve velmi nezdravých podmínkách, ze kterých by člověk se zdravými emocemi dávno odešel. Časem může vést k psychosomatickým nemocem. Emoce jsou reálné molekuly tělesných chemikálií, které mají reálný, fyzický, měřitelný účinek. Když cítíme nějakou emoci, v těle nám kolují molekuly, které vytvářejí tělesné vjemy s danou emocí spojené. Pokud emoce dlouho trvá, vrací se, nebo je potlačená, může způsobit fyzickou nemoc. Buď ji využijeme jako signál, že daná situace pro nás není zdravá (ale to ji musíme cítit a rozpoznat) nebo ji potlačíme, protože je nepříjemná. Potlačená emoce se uloží někde v těle a po čase způsobí nemoc.

Sekundární zisky

    Dalším udržujícím faktorem jsou tzv. sekundární zisky. Jakkoli jejich situace může vnějšímu pozorovateli připadat nesnesitelná, oběti z ní vždy něco mají. Něco tak cenného, že to stojí za všechny ty potíže, dokonce někdy i za riskování života. Sekundární zisky mohou být peníze, status, péče, možnost prosadit něco, co ve zdraví nejde, citové vydírání, energetické vysávání, omluva pro nefungování v některých oblastech života, omluva pro neplnění očekávaných povinností atd. Sekundární zisky se dají objevit a zrušit, ale musí k tomu být vůle. Vůle uznat, že nejsem oběť. Že se mi věci nedějí, ale že je spoluvytvářím a něco z toho mám. Že přitahuji určité typy lidí a situací, že to má smysl. Že to je vzorec a odráží nějaký podvědomý program a že se to dá změnit.

    V terapii Cesta podle Brandon Bays existuje sada otázek na zjištění sekundárních zisků.

1. Co ti situace/nemoc dává? Co tím získáváš? Například zájem o sebe, možnost si odpočinout, vypadnout z kolotoče povinností, čas pro sebe, péči, pozornost, bezpečí.
2. Co bys riskoval(a), kdybys se uzdravil(a)/přestal(a) být obětí? Strach čelit životu bez berličky nemoci/postoje oběti je to, co to udržuje. Riskovat můžeme to, že se od nás naši bližní zase odvrátí, přestanou se starat, budeme muset zase fungovat apod.
3. Čím za to platíš, jaká je skutečná cena za tvou nemoc/postoj oběti? Třetí otázka jasně ukazuje, že za to platíme a ne málo. Tou cenou může být snížená kvalita života, čas, který strávíme nemocní v posteli, nemožnost žít svůj život, ztráta výdělečné schopnosti, narušené vztahy, ztráta svobody.
       Poté, co si člověk uvědomí, že ho v situaci udržují zisky, že se vlastně bojí se jich vzdát, ale že za ně platí zatraceně vysokou cenu, pak nastává okamžik uvědomit si, co by získal ve zdraví.
4. Jak by se tvůj život mohl zlepšit, kdyby jsi se uzdravil(a)/nebyl(a) obětí? Zdraví a svoboda jim dají přesně to, co se snažili získat nemocí nebo postojem oběti. Uvědomí si, že to vlastně neměli, že žili v iluzi.
5. Poslední otázka: jak to dáš vše dohromady, jak získáš to, co ti dávala nemoc/postoj oběti zdravým způsobem?

    Příklady: žena trpící migrénami si uvědomí, že období záchvatu je jediná doba, kdy může vypnout, kdy se její manžel ujme domácnosti a dětí, kdy se chodí kolem potichu, nikdo nekřičí a kdy se o ni někdo zajímá a bere na ni ohledy. Žena s autistickým synem, která není schopná dodržet léčebný režim dítěte a zajistit si spolupráci manžela, si uvědomí, že kdyby se dítě uzdravilo, musela by řešit svůj život: musela by si hledat práci, řešit, že vztah s manželem stojí za houby, že by přišla o peníze, protože sociální dávky a příspěvky na péči vydají za víc, než by kdy ona bez vzdělání vydělala. Žena, která v důsledku nevěry manžela dostala rakovinu a jejíž manžel se při její nemoci začal z pocitu viny starat a pečovat, tak jak nikdy předtím, raději zemřela, než aby riskovala, že se uzdraví a on se starat přestane. „Lásku“ získala za cenu nemoci a neodvážila se hledat zdravější způsob. Ty ženy si svých zisků na vědomé úrovni samozřejmě nebyly vědomy. Na vědomé úrovni obíhali lékaře, léčitele, intenzivně hledali pomoc.

Jak z toho ven

    Co dělat, jestliže si uvědomujete, že se považujete za oběť? Co když vám to začíná vadit? Co když si uvědomíte, jak vysokou cenu platíte? Prvním krokem je uvědomit si, že vlastně oběť nejste. Oběti neexistují, protože každý má moc nad svým osudem. Protože v každé situaci, vždy, děláme rozhodnutí, které je jen a jen naše. I když se rozhodneme nerozhodnout, rozhodli jsme se. Když jsme přenechali pravomoc o nás rozhodnout někomu jinému, rozhodli jsme se. Přestože důvody pro rozhodnutí i nerozhodnutí vycházejí z naší výchovy, zkušeností, systémů přesvědčení a není někdy snadné jít proti nim, překonat strach a rozhodnout se správně, nemění to nic na tom, že o našem osudu rozhodují naše každodenní rozhodnutí a činy. Jestli se rozhodujeme z lásky nebo ze strachu.

    Protože i když se (ne)rozhodnete ze strachu, necháte rozhodnout někoho jiného — kdo ponese důsledky? Jen a jen vy. Protože ono to vždycky nějak dopadne, jen nad výsledkem nemáme vůbec žádnou moc. Když svou moc delegujeme na někoho jiného, stále poneseme důsledky našeho rozhodnutí. Nelze být obětí. Nelze být bezmocný. Vždy něco děláme, vždy se rozhodujeme a svými rozhodnutími tvoříme svou realitu. Nikdo vás nezbaví odpovědnosti za vaše (ne)rozhodnutí. V tomto smyslu jsme všichni tvůrci našeho osudu, nelze se zbavit odpovědnosti. Toto uvědomění si může stačit k tomu, aby se člověk rozhodl přestat být obětí.

    Máme svobodu rozhodovat se, jak se budeme cítit, co si budeme myslet, jak se budeme vztahovat k tomu, kdo se děje. Můžeme se rozhodnout, podle jakých pravidel budeme hrát. Můžeme se rozhodnout, na čem postavíme své rozhodnutí: na našich pocitech, intuici, síle nebo na názorech někoho jiného. Jestli se rozhodneme z lásky k sobě, ve svém nejlepším zájmu nebo ze strachu, co si bude myslet, jak se bude cítit a jak se bude zlobit někdo jiný.

    Uvědomit si, že vždy se rozhodujeme sami, že vždy neseme odpovědnost za své rozhodnutí, že se této odpovědnosti nemůžeme nikdy zbavit, že nejsme nikdy oběti, vždy tvoříme svou realitu svými rozhodnutími — toto uvědomění si zásadně změní náš život. Jistěže je mnoho lidí, kteří si to uvědomit nechtějí, ale přesto se právě rozhodli — nepřijmout to. Každý má svobodu zůstat obětí, užívat si sekundárních zisků a platit nutnou daň.

    Každý má ve své minulosti klíčové momenty, které nějak změnily jeho život. Okamžiky důležitých rozhodnutí: jít nebo nejít studovat, odstěhovat se, změnit práci, rozejít se s někým nebo se naopak oženit, mít nebo nemít dítě… Ale život mohou víc ovlivnit každodenní malá rozhodnutí. Krůček za krůčkem, den za dnem. Stále tvoříme, každou vteřinu, ať chceme nebo ne, ať jsme si toho vědomi nebo ne. Čin, návyk, povaha, osud.

Jak tvořit vědomě?

    Prvním krokem je cítit. Plně vnímat, jak na nás nějaká situace působí, jak se v ní cítíme. Neotupovat si emoce, neracionalizovat. Akceptovat realitu, jaká je a uvědomit si, že současná situace je důsledkem našich minulých myšlenek, pocitů a činů. Chceme to do budoucna jinak? Pak je třeba dělat jiná rozhodnutí. Výstižná definice říká, že je bláznovstvím dělat stále to samé a očekávat odlišné výsledky.

     Dalším krokem je trochu tréninku: představte si vždy dvě varianty rozhodnutí. Podle starého způsobu, ze strachu, pohodlnosti apod. Představte si, jak se budete cítit. Pak si představte rozhodnutí založené na lásce a intuici, s vizí nejlepšího možného výsledků a jak se pak budete cítit. Jinou možností je představit si život, jak jde dál, kam vás to dovede za pár let. Nebo obráceně, kde chcete být za pár let, jak chcete vypadat, cítit se, jak chcete žít? Vize a představivost jsou nesmírně důležité, lidé v situaci oběti často jen přežívají den za dnem a nevidí širší perspektivu.

    Jakmile zapnete emoce, přestanete si lhát, uvědomíte si cenu, kterou platíte, už nikdy se nebudete moci schovat za slova „to nejde“. Vědomí toho, co děláte, vás bude svrbět a nedá vám pokoje, dokud nezačnete něco dělat. Pamatujte, všichni jsme tvůrci.

    Vhodné terapie: Cesta podle Brandon Bays, EFT, regresní terapie, One Brain a jiné.

<<< Předchozí část seriálu       Obsah seriálu       Následující část seriálu >>>