Koho bolí záda (Meduňka 2/2015)
MUDr. Ludmila Eleková
<<< Předchozí část seriálu Obsah seriálu Následující část seriálu >>>
Bolesti zad jsou jednou z nejčastějších příčin nemocnosti a invalidity. Postihují dnes i mladé lidi. Nejde jen o důsledek nedostatku pohybu nebo jednostranného pohybu, ale i o psychické souvislosti a stres.
Páteř (sk: chrbtica) je tvořena sedmi krčními, dvanácti hrudními a pěti bederními obratli (sk: stavcami), jsou spojeny meziobratlovými ploténkami (sk: platničkami) a vazy, navazuje křížová kost a kostrč, je spojena s hrudním košem a pánví. Páteř spolu se souvisejícími kostmi funguje jako řetězec vzájemně se ovlivňujících částí a v součinnosti s ostatními částmi těla. Např. narušení nožní klenby může způsobit bolest krční páteře a hlavy. Je důležité si uvědomit, že páteř drží ve správném postavení svaly. Hlavní fyzickou příčinou bolestí a nakonec i výhřezů (sk: vyskočení) plotének není poškození obratlů, ale svalová nerovnováha, jejich oslabení nebo stažení. Svalům trupu se výstižně říká svalový korzet.
Pacienti s bolestmi zad tvoří velkou část klientely praktických lékařů. Bohužel neexistuje jednoznačná souvislost mezi stupněm viditelných degenerativních změn nebo poškození páteře na rentgenu, objektivním nálezem a subjektivními potížemi. Existují lidé, kteří trpí velkými bolestmi zad, a přesto nemají nijak výrazný objektivní nález. Naopak se občas zjistí pokročilé změny na páteři u lidí, kteří nemají žádné obtíže. Pro lékaře je pak frustrující a matoucí, jak potíže pacienta posuzovat.
Bolesti zad jsou jednou z nejčastějších příčin pracovní neschopnosti. Podle jedné studie, kterou zmiňuje Dr. Hnízdil, lidé nestonali podle závažnosti příznaků nebo nálezu na rentgenu, ale podle toho, na jak dlouho to předpověděl lékař. Když řekl, že je to bude bolet tři týdny, bolelo je to tři týdny. Když jim řekl, že do týdne budou fit, do týdne byli fit. Také je dobře známo, že četnost stonání se „zády“ i jinými potížemi významně klesá s vyšším pracovním postavením a platem pacienta. Níže postavení a hůře placení zaměstnanci stonají mnohem více. Jen částečně to souvisí s tím, že obvykle vykonávají fyzicky náročnou práci, která záda zatěžuje.
Kdysi jsem četla o jedné malé studii u pacientů s výhřezem meziobratlové ploténky, která byla podle MRI (= magnetic resonance imaging = zobrazovanie pomocou magnetickej rezonancie — pozn. red.) indikovaná k operaci. Bylo jich asi sto a všichni měli nezpochybnitelný nález. Před operací se podrobili psychologickému vyšetření. Sledovalo se pět rizikových faktorů, např. traumatické dětství, rozvod rodičů, zneužívání, drogy, alkohol apod. Psychologové rozdělili pacienty ještě před operací do tří skupin podle toho, kolik rizikových faktorů měli, skupina první měla maximálně jeden, skupina dvě měla 2 až 3, skupina třetí měla 4 a více.
Po operaci se vyhodnotily její výsledky v subjektivní úlevě — podle MRI se mělo ulevit všem, protože všem odstranili mechanický důvod bolestí. Jaké byly výsledky? Psychicky nejméně traumatizovaní, skupina jedna, měli úspěšnost operace 97%. Skupina dvě kolem 60% a nejvíce psychicky traumatizovaná skupina měla úspěšnost operace kolem 17%! Pamatuji si ze své praxe několik pacientů ze skupiny tři, byly to totožné příběhy: bolesti, rehabilitace, vyšetření, operace bez úlevy, lázně, nakonec invalidní důchod. Přitom hlavní problém byl v jejich příběhu, ne zádech.
Tyto skutečnosti ukazují, že u bolestí zad si nevystačíme s anatomií a znalostí pohybových vzorců. Ani zobrazovací vyšetření vždy nepomohou. Ve hře je nepochybně něco jiného. Mnoho těchto pacientů je psychosomatických. Pacienti samozřejmě bolesti mají a trpí, ale centrem potíží není páteř, ale jejich duše. Duše s námi mluví přes bolest. Ona to umí i jinak, např. v meditaci, ale kdo medituje? Naprostá většina nenaslouchá, řídí se egem, ale když pohár trpělivosti duše přeteče, začne se hlásit o slovo. Protože člověk pod vlivem ega špatně slyší, musí být duše hlasitá. V době, kdy se ozve bolestí, již dávno vyčerpala jemnější metody. Není na místě si stěžovat, pokud nás bolesti uzemní, nejsme nevinné oběti. Koledovali jsme si o to. Žádná nemoc a bolest nespadne jen tak z nebe. Ani nehoda nebo úraz není náhoda.
Ordinací mi prošla spousta pacientů s bolesti zad, blokádami, vyhřezlými ploténkami apod. Podle mé zkušenosti je lze rozdělit na tři skupiny.
První skupina je „úrazová“. Jinak dobře fungující člověk bez větších životních problémů se přetáhne při práci, upadne, nevhodně se hne při cvičení apod. Ve hře je evidentní přetížení nebo špatný pohyb. Lze najít i akutní stres, který měl na úrazu podíl, ale jde obvykle jen o akutní problém, který pacient umí náležitě řešit. Tito pacienti reagují dobře na běžnou léčbu, potřebují klid na zahojení, rehabilitaci, poučení pro příště a v přiměřené době se uzdraví.
Druhá skupina jsou „velbloudi“, kteří nechali svá těla zchátrat. Lidé byli stvořeni k pohybu, ne k dlouhému sezení u počítače a v autě. Mnoho lidí záda bolí prostě jen proto, že se nehýbou. Stačí se podívat kolem sebe, jaké mají dnes již i mladí lidé držení těla. I mladé dívky, které se parádí a malují, chodí sehnuté jak babky. Copak se nevidí? Člověku, který si neudržuje svalový korzet, hrozí, že si páteř poškodí i při námaze nebo pohybu, která není nijak extrémní. Stačí se nešikovně ohnout a něco zvednout. Akutní problém je pak jen vyvrcholením chronického zanedbávání.
Třetí skupina je „psychická“. Jejich potíže signalizují neschopnost zvládnout nesnesitelnou situaci. Lidová rčení to říkají naprosto jednoznačně: nese toho na bedrech moc, naložil si toho, zlomilo ho to, nese si svůj kříž, má těžký život, nemá rovnou páteř, ohýbá hřbet… Držení těla také odráží sebevědomí. Ne náhodou se poddaní před vrchností klaněli, ohýbali hřbet. Lidé chodí, jak se cítí, ale platí to i naopak — když se narovnáme, vypneme hruď, hned ze sebe máme lepší pocit. Když se naopak ohneme, objeví se úplně jiné pocity.
Psychosomatičtí pacienti obvykle popisují své bolesti velmi expresivně nebo naopak s nápadným nedostatkem emocí. Způsob, jakým lidé popisují svou bolest, přesně vypovídá o tom, co je za ní. Když si vybavím některé své pacienty s chronickou bolestí zad, kteří zůstali v dlouhodobé neschopnosti nebo to dokonce dotáhli až k invaliditě, měli všichni něco společného. Život se svými požadavky (práce, vydělávání peněz, povinnosti kolem rodiny) na ně byl příliš. Nevěděli, jak si s tím jinak poradit. Neuměli se zastavit, zamyslet, pokusit se něco řešit. Pokud o svém životě mluvili, často to byly pesimistické řeči „jinak to nejde“, „je to těžké“, „takhle to chodí“ apod. Eventuální návrhy na úpravu životosprávy automaticky odmítali s tím, že to není realizovatelné. Důvody pro jejich jednání byly samozřejmě podvědomé, i když si uvědomovali, že něco dělají špatně, že jejich chování má negativní dopad na jejich zdraví, nebyli schopni to změnit.
K původnímu problému bohužel obvykle nasedne nevhodný přístup konvenční medicíny, která se na bolesti zad dívá čistě mechanicky. Takový pacient není zvyklý vnímat bolest jako signál, ale zajde k doktorovi. Ten po prohlídce obvykle zjistí někde nějakou blokádu, svalové stažení, pošle pacienta na rentgen (který v podstatě u každého z nás od určitého věku něco ukáže), vypíše neschopenku, napíše léky na tlumení bolesti a někdy pošle pacienta na rehabilitaci.
Jak to dopadne, záleží hlavně na tom, o čem bolest je. Začnou-li bolet záda člověka, který nesnáší svou práci, cítí ji jako břímě a navíc nemá podporu ani doma, roztočí se tím začarovaný kruh. Neschopenka a léky dávají oficiální posvěcení nemoci. Pacient na to má papír. Nemoc mu dává moc. Nemusí do práce, doma taky leccos nemusí. Získá spoustu času pro sebe. Léky a klid zmírní bolest, takže ani moc netrpí. Chodí na rehabilitaci, kde si užívá opečovávání. Možná tam něco odcvičí a něco se napraví, ale léta klinické zkušenosti mě naučila, že dlouhodobě je efekt rehabilitace u takových pacientů v podstatě nulový. Pokud neschopenka a oficiální uznání nemoci pacientovi vyřeší dočasně jeho problém, logicky má velmi nízkou motivaci se uzdravit. Uzdravení ho hodí zpět do vody, ve které nezvládá plavat.
Takže začne klasický kolotoč. Pacient přijde na kontrolu, není mu lépe. Lékař přidá léky, pošle k odborníkovi. Ten najde něco dalšího, předepíše další léky a další rehabilitaci. Zažila jsem několik pacientů, kteří se dopracovali k operaci ploténky. Výsledek byl tristní, po operaci jim bylo stejně špatně jako před ní, přestože podle MRI byl útlak nervu odstraněn a nemělo by je nic bolet.
Pacient projde rukama někdy až desítky lékařů a jen někdo z nich má štěstí, že některého z nich napadne položit psychosomatickou otázku. Co vás tíží, co máte na bedrech. Nebo se prostě poptá na okolnosti pacientova života. Zpozorní, pokud neodpovídá míra bolesti uváděnému mechanismu, jak vznikla. Pokusí se pacientovi naznačit souvislosti. Přitom právě tyto souvislosti jsou klíčové.
K uzdravení je třeba vědět, co nám nemoc říká. Nelze si lhát. Velmi často používám psychosomatické mapy, např. Dalhkeho, Sinělnikova. Nezažila jsem, aby to nesedělo. Některé příběhy jsou skutečně smutné a není zřejmé řešení. V takovém případě pacientovi řeknu, že uvědomění si problému je prvním krokem k nápravě, je třeba nějaký čas v situaci zůstat a plně ji vnímat. Říkám jim, ať se na svou bolest a nemoc dívají jako na signál. Aby naslouchali, vnímali, kdy se ozývá hlasitěji a kdy se mírní. První fáze je jen pozorování, vnímání a udělání si celkového obrazu. Když vědomě vnímáme, co nám dělá dobře a co ne, přirozeně dojdeme k rozhodnutí, jestli budeme dál vědomě trpět nebo se odvážíme změny.
Někdy je neschopenka na místě. Mnoho lidí jede na doraz, čerpají z rezerv. Potřebují se vyspat, uklidnit, v klidu rehabilitovat, jít na procházku, uvařit si pořádné jídlo. Když někomu dávám v takové situaci neschopenku, říkám jim, že to je čas navíc, který by měli využít i na přemýšlení. Srovnání si myšlenek, hodnot, hledat jinou cestu. Jak se říká, bláznovství je dělat dokola to samé a očekávat jiné výsledky. Není možné se vrátit ke způsobu života, který nás přivedl k nemoci a čekat, že se to nezopakuje.
Dobře vedená rehabilitace může udělat zázraky. Prostá skutečnost, že ležíte a někdo vás masíruje, dotýká se vás, snaží se vám pomoci, může mít obrovskou terapeutickou hodnotu. Každý fyzioterapeut vám poví, kolik pacientů se na lůžku náhle rozplakalo, někdy až neovladatelně vzlykali, jak odcházely emoce. Emoce se ukládají do těla a při masáží se uvolní. Cvičení posiluje vědomí svého těla, vnímání jeho signálů a pocitů. Je-li pacient připraven a potká se s tím správným fyzioterapeutem, může to být bod obratu. Bohužel mnoho lidí si jen lehne a nechá se „opravit“. Nevyužije léčebný potenciál, který fyzioterapie nabízí. Rehabilitační kúra v ideálním případě pacientovi pomůže uvolnit emoce, ukáže mu názorně, co jeho tělo potřebuje a nasměruje ho k pravidelnému cvičení, ale také odpočinku.
Dnešní člověk tedy trpí bolestmi zad ze tří hlavních důvodů. U někoho převládá jeden nebo dva, někoho se týkají všechny tři: přetěžování, nedostatek pohybu a ochablost, psychické problémy a stres. Mnoho lidí se dostane do začarovaného kruhu tím, že se v chronickém stresu o sebe přestanou starat a zanedbávané tělo jednou selže.
Trpíte-li bolestmi zad, jděte před zrcadlo. Postavte se bokem k němu, zavřete oči a postavte se do svého obvyklého postoje. Pak se na sebe podívejte. Vnímejte, jak se cítíte, když se na sebe díváte. Nepříjemné pocity nepotlačujte, jsou to cenné signály. Páteř je osou našeho těla a její bolesti odrážejí problémy v ose našeho života. Pocity, které vysílá jako signály, nám ukazují, kde je problém. Najděte si ho podle psychosomatické mapy a reagujte. Pamatujte, že jde o obousměrnou komunikaci: dobré sebevědomí vám narovná záda a rovná záda vám podpoří sebevědomí. Začněte tam, kde můžete.
<<< Předchozí část seriálu Obsah seriálu Následující část seriálu >>>
