Povinné očkování za Beneše a Gottwalda: v něčem horší než za Slovenského státu, v něčem lepší než dnes

Ing. Marián Fillo

    Podle Státního zdravotního ústavu bylo jako druhé v pořadí v Československu uzákoněno povinné očkování proti záškrtu v roce 1946. Nutno dodat, že na Slovensku to bylo už o 4 ro ky dříve. Přestože je to historické téma, stojí za to podívat se na to, jak bylo povinné očkování upraveno v roce 1946 a později, jakožto i na zásadní rozdíly mezi tehdejší a dnešní právní úpravou povinného očkování.

    Povinné očkování proti záškrtu uzákonilo Národní shromáždění republiky Československé Zákonem č. 189/1946 Sb. ze dne 2. října 1946 o povinném očkování proti záškrtu, pod nímž jsou podepsáni:

Klement Gottwald,
předseda vlády Československa k 2.X.1946

• Dr. Edvard Beneš,
  president Československa
• Klement Gottwald,
  předseda vlády Československa
• JUDr. Adolf Procházka,
  ministr zdravotnictví Československa

    Je to poměrně jednoduchý zákon, hodně podobný svému o 4 roky staršímu slovenskému předchůdci, a dá se říct, že to je pouze trochu přepracovaný slovenský zákon.

    Zajímavé je, že na rozdíl ode dneška, kdy se očkuje až 6 dávkami vakcíny proti záškrtu, tehdy se očkovalo pouze třemi dávkami, a to (§2 ods 1):

    Překvapivě tehdy stačily pouze tři dávky, a to s rozestupy, které mohly být legálně i větší než 2 roky mezi dvěma dávkami, přičemž první dávka se podávala až po prvním půlroce života. Dnes se v Česku dle platné vyhlášky požadují 3 dávky vakcíny proti záškrtu (a navíc dalším pěti nemocem) už v prvním půlroce života, obvykle s měsíčními rozestupy. Ano, teoreticky můžete podle platné vyhlášky začít s očkováním legálně  až v 10. měsíci života, nicméně drtivá většina dětí je dnes očkována ve 3., 4. a 5. měsíci života, tzn. tři dávky vakcíny proti záškrtu (a navíc proti dalším pěti nemocem) dostane nikoli do dovršení 6 let (jako v roce 1946 a později), ale už do dovršení 6 měsíců věku, přičemž podle zákona z roku 1946 by do tohoto věku děti nemohly vůbec dostat ani první dávku!

JUDr. Edvard Beneš,
president Československa k 2.X.1946

    V §2 ods. 2 se myslelo i na děti, které v čase nabytí účinnosti tohoto zákona byly mezi 2. a 4. narozeninami a mezi 5. a 10. narozeninami. Zákonodárci překvapivě vytvořili díru v podobě dětí mezi 4. a 5. narozeninami. Každopádně však děti ve věku 2 a 3 let (do 4. narozenin) pak dostaly pouze 2 dávky vakcíny a děti ve věku 5 až 9 let (do 10. narozenin) pouze jednu dávku. Děti starší 10 let nebyly proti záškrtu očkovány vůbec.

    To je nesmírně zajímavé vzhledem ke skutečnosti, že dnes se méně než 3 dávky očkování proti záškrtu nepovažují za platné základní očkování a navíc se zjevně záškrt u dětí 10-letých a starších už nepovažoval za nebezpečnou nemoc (nemluvě o dospělých, kteří povinnému očkování nepodléhali vůbec a nepodléhají doposud). Nicméně, podle §3 za epidemie záškrtu nebo „jiných veřejných zájmů zdravotních“ mohl být okruh povinně očkovaných osob rozšířen prakticky neomezeně. Není mi však známo, jak často (pokud vůbec) k využití tohoto paragrafu docházelo.

    Zbytek Zákona č. 189/1946 Sb. už ale tak příznivý není. Zákon vůbec nepočítá s existencí trvalých kontraindikací, pouze s kontraindikacemi dočasnými (§4), nicméně pokud dočasné kontraindikace trvaly nejméně do 6. narozenin dítěte, z logiky tohoto zákona pak dané dítě nebylo očkováno vůbec. Ačkoli za odpor vůči povinnému očkování hrozily sankce, přes podstoupení sankcí bylo očkování vymáháno (tedy i po zaplacení pokuty nebo po pobytu odporujícího rodiče ve vězení) třeba i hrubou silou (§6):

„Očkování lze vynutiti politickou exekucí, zejména přímým donucením.“

    Místní národní výbory (obecní úřady), matrikáři, ředitelé škol, majitelé domů i uživatelé bytů byli povinni poskytnout státu údaje o dětech, jichž se týkalo toto povinné očkování (§8), aby mu žádné dítě neuniklo. Na rozdíl od dnešní České republiky nemohla být vůbec řeč o výjimkách z povinného očkování z důvodu náboženského přesvědčení nebo výhrady svědomí sekulárního charakteru (které jsou uznány Ústavním soudem České republiky, ač jen jako ojedinělé, a ač je školky a úřady nejsou zrovna moc ochotné respektovat).

JUDr. Adolf Procházka,
ministr zdravotnictví
Československa k 2.X.1946

    O nějakém informovaném souhlasu jako podmínce vykonání jakéhokoli zdravotnického zákroku (včetně očkování) se tehdy taky vůbec neuvažovalo. Je nutno si uvědomit, že Norimberský kodex, jenž poprvé v dějinách lidstva zmiňuje pojem informovaného souhlasu, byl zveřejněn až cca rok po schválení tohoto zákona, tiskem teprve v roce 1949, a to v USA a v angličtině (str. 181–182). Paradoxně se ale poválečné Československo tímto zákonem dopouštělo stejného zločinu, za jaký byli právě tou dobou v blízkém Norimberku souzeni lékaři z nacistického Německa, od jehož nadvlády bylo Československo krátce předtím díky Rudé (sovětské) armádě a Armádě spásy (americké), s menším příspěvkem francouzských partyzánů, Rumunské armády aj., osvobozeno. Tedy z diktatury do diktatury, z deště pod okap. Zajisté, počtem obětí ta nová diktatura nejspíš nebyla až tak strašná (přinejmenším počtem obětí za jednotku času), nicméně jich má na krku nepochybně nezanedbatelný počet.

    Povinné očkování bylo tehdy, stejně jako dnes, bezplatné a hrazené státem resp. pojišťovnou. Pokuta za jeho odmítnutí byla stejně jako dnes 10.000 korun. Nicméně, 10.000 korun byl tou dobou podstatně větší peníz než dnes. Tato sankce je navíc 10x vyšší než v původním Zákoně č. 71/1942 Sl.z., ale pravdou je, že nominální mzdy za Slovenského státu byly výrazně nižší, takže poměr pokuty k minimální mzdě byl přibližně zachován.

    Co je však hodně nepříjemné, odmítačům očkování hrozilo vězení až jeden měsíc (za Slovenského státu pouze do 10 dní). Dnes žádné vězení nehrozí a pokud s očkováním nedáte lékaři svůj dobrovolný souhlas, Vaše dítě očkovat nesmí (což tehdy směl, třeba i za asistence policejního násilí). Navíc (ačkoli zřídkavě) je dnes možno uspět i s výhradou svědomí nebo náboženskou výjimkou, což tehdy možné nebylo. Zákon č. 189/1946 Sb. sice nemluví o očkování jako podmínce vstupu do školy (na rozdíl od původního Zákona č. 71/1942 Sl.z.), nicméně ze znění zákona je zřejmé, že povinnému očkování žádné dítě neuniklo — ledaže by od lékaře mělo souvisle prvních 6 let života zdravotní kontraindikaci (ať už oprávněnou nebo falešnou).

Srovnání povinného očkování za Beneše a Gottwalda se Slovenským státem

Srovnání povinného očkování za Beneše a Gottwalda s dneškem