Proč jsme se rozhodli neočkovat? aneb Když pracujete pro farmaceutickou firmu

manželé H.Š. a J.Š.

    Žijeme s manželem vcelku normální život (i když je diskutabilní, co se v dnešní době skrývá pod slovem normální). Oba jsme vysokoškolsky vzdělaní, naše práce nás baví (manžel pracuje v IT a já jako monitor klinických hodnocení léčiv), na koupi bytu jsme si vzali hypotéku a ve volném čase, kterého bohužel moc není, se snažíme aktivně odpočívat. V roce 2014 jsme si řekli, že by bylo hezké rozšířit naši rodinu o nového člena. V roce 2015 se nám narodila dcera. Zrození je naprosto úžasná věc — každý, kdo se stal rodičem, o tom ví své. Dcera je zdravá, veselá a zdá se, že jí nic nechybí.

    Již v rámci těhotenství jsem se začala připravovat na období povinností po porodu a v rámci těchto povinností jsem se dostala i k očkování. Pracuji v oboru, kde přicházím do styku s nově vyvinutými, dosud neregistrovanými léčivy — zabývám se kontrolou dat, získaných během testování těchto léčiv, a tak mi nejsou cizí pojmy jako nežádoucí účinek (angl. ADR = Adverse Drug Reaction), závažný nežádoucí účinek (angl. SADR = Serious Adverse Drug Reaction) a podezření na závažný neočekávaný nežádoucí účinek (angl. SUSAR = Suspected Unexpected Serious Adverse Reaction). Pročetla jsem si proto SPC vakcín, kterými je povinnost nechat v ČR naočkovat dítě (SPC = Summary of Product Characteristics = Souhrn údajů o přípravku — obsahuje více informací o léčivu než příbalový leták). Již informace o tom, že vakcína proti poliomyelitidě je připravena z virů pomnožených na buňkách ve výsledku inaktivovaných formaldehydem mě trochu překvapila, ale říkala jsem si, že když očkování zvládlo tolik dětí, tak to s tím formaldehydem asi nebude tak horké. Jenže pak mi začal hlodat červík a já se pustila do zjišťování dalších informací. Ve výsledku jsem zjistila, že ne všechny děti očkování zvládly a také — jak se říká — „přežily ve zdraví“.

    Když pak v České televizi v červnu 2015 bežela v rámci pořadu „Nedej se plus“ reportáž „Utajená data“, řekla jsem si „a pozor!“ Reportáž informovala o tom, že v rámci amerického Úřadu pro prevenci a kontrolu nemocí (angl. CDC = Center for Disease Control and prevention) došlo k falšování dat, týkajících se vakcín. Zamlčená fakta naznačují, že některé vakcíny mohou způsobovat poruchy centrálního nervového systému a následně težká onemocnění. Ukázalo se, že vědci ze CDC řadu let tajili data, prokazující zvýšené riziko autismu u chlapců, očkovaných v ranném věku vakcínou MMR. Na tuto zprávu však nereagovalo ani Ministerstvo zdravotnictví, ani hlavní hygienik ČR.

    V ten moment jsem si uvědomila, že i já jsem se během své práce několikrát ocitla v situaci, kdy mě lékař požádal, abychom nehlásili úplně všechny nežádoucí příhody testovaného léku, protože jinak se upíše a oba pak budeme sedět v práci alespoň o dvě hodiny déle. Snažím se dělat svou práci svědomitě, proto jsem vždy trvala na tom, že u testovaného léčiva je nezbytné sesbírat všechny nežádoucí příhody právě proto, aby pak bylo možné vyhodnotit nežádoucí účinky a jejich četnost výskytu. Navíc jsem lékaři vždy položila otázku:

„Až budete jednou starý a mladý lékař Vám předepíše právě tento lék, budete léku věřit? Budete ho chtít užívat?“

    Pracovat v klinickém hodnocení léčiv je na jednu stranu krásná a místy až vzrušující práce (hlavně při statistickém vyhodnocení, kdy se čeká, zda studie vyšla či nikoliv), na druhou stranu je to obrovský byznys farmaceutické firmy, která potřebuje, aby studie vyšla co nejlépe. Po shlédnutí výše zmíněné reportáže jsem si uvědomila, že případy, kdy farmaceutická firma potřebuje, aby studie vyšla za každou cenu pozitivně, opravdu existují. Těžko se mi tento fakt připouští, protože to znamená, že během uvádění léčiva na trh selhalo několik kontrolních mechanismů: počínaje lékařem, který léčí pacienta testovaným léčivem, přes monitora, který ověřuje správnost a věrohodnost dat, pokračuje projektovým manažerem ve farmaceutické firmě a konče statistikem, který má sesbíraná a ověřená data vyhodnotit.

    Bohužel, ani po uvedení léčiva na trh (tj. po jeho registraci) není následný sběr nežádoucích účinků adekvátní. Ne všichni lékaři hlásí podezření na neočekávaný účinek, ač je to jejich povinnost.

    A tak jsme se s manželem zamysleli — proč hexavakcína obsahuje žloutenku typu B, s kterou malé děti skoro nemají šanci přijít do kontaktu? Když jsem procházela statistiky, kolik existuje případů dětí, které se na pískovišti píchli o jehlu od narkomanů a posléze se nakazili žloutenkou typu B, zjistila jsem, že ze sta případů se ani v jednom žloutenka typu B neprokázala. Proč naopak hexavakcína neobsahuje žloutenku typu A, která se vyskytuje daleko častěji a na kterou také existuje vakcína? Rodič samozřejmě může požádat o očkování pentavakcínou (neobsahuje žloutenku typu B), ale v pozdějším věku dítěte musí čelit skutečnosti, že dítě není přijato do školky, protože je na něho nahlíženo jako na neočkované a v rámci povinné školní docházky se nemůže účastnit např. školy v přírodě.

    Zajímavý je i fakt, že v Rakousku jsou děti očkovány tetravakcínou (neobsahuje žloutenku typu B a Haemophilus influenzae typu b), ve zbytku je složení stejné jako hexavakcína. A tak přemýšlím — jsou v Rakousku napřed, že neočkují žloutenku typu B nebo naopak pozadu?

    Postupně jsme si tak s manželem zjistili informace o všech nemocech, proti kterým má hexavakcína po naočkování vytvořit protilátky, a zjistili jsme, že například záškrt se naposledy v Česku vyskytl v roce 1976 s dvěma výjimkami v letech 1993 a 1995. Přesto je očkování proti němu stále povinné.

    A to již vůbec nezmiňuji fakt, že očkování hexavakcínou ve schématu 2+1 je stejně účinné jako ve schématu 3+1. Proč tedy, pominu-li fakt, že jde opět o byznys farmaceutické firmy, rodič o této informaci často neví a dítě je tak zbytečně vystaveno vyššímu riziku nežádoucích účinků?

    Naopak tuberkulóza se očkovat přestala, i když se stále v ČR vyskytuje (výrobce vakcíny konstatoval, že oblast ČR již pro něho není zajímavá vzhledem k nízkému výskytu této nemoci). Zvláštní — nízký výskyt je přesto výskyt, ale očkování již povinné není.

    Jedním z dalších faktů, který mě utvrdil v tom, že je potřeba se nad povinným očkováním zamyslet hlouběji, je, že neexistuje odškodnění při prokázané souvislosti poškození zdraví dítěte s očkováním. Stát rodiče nutí nechat dítě naočkovat, ale pokud se prokáže vztah mezi podáním vakcíny a závažným neočekávaným nežádoucím účinkem, stát mlčí. A bohužel často mlčí i lékaři, kteří by správně měli nežádoucí účinky nahlásit buď výrobci vakcíny nebo na SÚKL (Státní ústav pro kontrolu léčiv). Rodiče se snaží lékaře informovat o zhoršeném zdravotním stavu po očkování, ale v mnoha případech se dozví, že určité reakce po očkování mohou nastat. V horším případě je rodič (k lékaři s dítětem chodí většinou matka) považován za hysterické stvoření, které dělá z komára velblouda. A tak se dostáváme do začarovaného kruhu, protože pokud lékař účinek nenahlásí, nikdo se o něm nedozví a očkuje se povinně dál.

    Naštěstí je již v dnešní době v Příbalové informaci vakcíny uvedeno, že v případě výskytu kteréhokoli z nežádoucích účinků uvedených v Příbalové informaci nebo jakýchkoli nežádoucích účinků, které uvedeny nejsou, můžete účinky nahlásit na SÚKL sami (SÚKL, Šrobárova 48, 10041 Praha 10 nebo https://www.sukl.cz/nahlasit-nezadouci-ucinek). V Příbalové informaci je dále uvedeno, že nahlášením nežádoucích účinků můžete přispět k získání více informací o bezpečnosti tohoto přípravku. A tak se ptám: kolik rodičů o tomto ví? Respektive kolik rodičů dostane v ambulanci lékaře k přečtení Příbalovou informaci? A kolik rodičů dostane Příbalovou informaci od lékaře s předstihem, aby si ji mohli doma v klidu přečíst a při další návštěvě u lékaře se na vše zeptat?