Schizofrenie českého zdravotnictví
[...]
Medicíně v primární péči se věnuji přes 25 let. Ale co se v tomto segmentu systému zdravotnictví dnes děje, je pomalu cesta před listopad 1989. Místo zlepšení komfortu pacientů i zdravotníků neustále bují administrativa. Státní instituce si vymýšlejí další a další formuláře, včetně hlášení očkování a použití vakcín do tzv. clearingových center, přitom tato data mají zdravotní pojišťovny (ZP). Totéž platí o formulářích na sociální dávky. Místo jednoho univerzálního jich u jednoho pacienta máme několik, sociální správa a úřady práce nejsou schopny je posoudit a sdělit pacientovi, na co má či nemá nárok.
A co preskripční omezení?
O preskripčních omezeních bylo napsáno mnoho. Zejména státní instituce včetně ZP podlehly lobbistickým tlakům odborných společností. Právě ty prodražují systém péče a vzdalují ji pacientovi. Ptám se, proč nelze léčit v primární péči stejně jako v Rakousku, Německu, Skandinávii či Francii, kde je významně méně specialistů než v ČR? Jak je možné, že v jiných zemích EU je minimum preskripčních omezení a systém je transparentnější a jednodušší pro plátce i pacienty, kteří pak dostanou vše na jednom místě a bez dlouhého čekání? Specialisté jsou PL využíváni až v druhém kroku poté, kdy rozhodnou, že na to se svým portfoliem lékových kompetencí, se svými znalostmi a dle tíže onemocnění pacienta nestačí. Ale všeobecní praktici jsou erudovaní lékaři, kterým je mnohdy podsouváno menší vzdělání než jaké mají specialisté. Je samozřejmé, že praktik nikdy nebude v konkrétním oboru na stejné úrovni jako specialista, nicméně na rozdíl od něho lépe zvládá diferenciální diagnostiku. Specialistů máme hodně. Jak je pak ale možné, že objednací termíny u nich jsou běžně několik měsíců? Tak se ptám: co asi zbude z aktuálního stavu a diagnózy, kterou jsem jako PL stanovil, než se pacient dostane na řadu? Pojišťovnám, ministerstvu zdravotnictví ani krajům to jak vidno nevadí. Vadí to ale pacientům a nám, praktickým lékařům.
Více na stránce Zdravotnictví + medicína.
